Moře kapesníků a animáky

Hlava mi třeští jako po propařené noci. Kolem mě se povaluje asi milion kapesníčků a v televizi, na kterou normálně výhradně nekoukám, sleduji jednu animovanou pohádku za druhou. Čtu si děsně staré komiksy čtyřlístku z dětství mého táty. Trochu vtipné, že to takhle dělám už od malička... Na stole se poklidně kouří z bylinkového čaje a moje imunita se marně snaží zoatvit.
Ano, jsem nemocná. Nedokáži si představit, jak to se mnou bude vypadat v listopadu, když mi je takhle špatně už v září. Asi nic moc.
Taky jsem asi oficiálně překonala rekord v konzumaci citrónů, jelikož při nachlazení pojídám jeden a druhým. Nebo si je vymačkávám. Už jich mám sice pokrk, ale stejně je miluju. ♥
Ve chvíli, kdy zrovna bezcílně nebloumám po bytě a nebo neležím vyčerpaně na pohovce, si prohlížím fotky na netu a v počítači.
Taky jsem se pokoušela učit, ale s tím, v jakém stavu je moje hlava to je dosti nemožné. Bohužel.
A chvílema si jen tak rýmuju, v hlavě... Uklidňuje mě to, ale občas to jsou vážně nesmysly...! :)

(?)

Skládám si, skládám zbytečné básně,

měkké a poddajné jako Tvé dásně.

 Melanchlie, má drahá...

Obědvám myšlenku na Tvoje boky,
zapíjím vzpomínkou na Tvoje ramena.
V uších mi stále zní Tvé tiché kroky...

Vidím jak odcházíš, zrazena, zlomena...

V hlavě mám obrazy Tvojí šíje,
Tvůj hlas mě ukládá ke spánku.
Mé srdce celý den splašeně bije,
Mé sny již mizí ve vánku...

A taky jsem zase trochu fotila. Jen chodila po bytě a zase zachytávala prkotiny. Z nudy, občas to při nemocích dělávám. Jestli se zmůžu, tak sem ty fotky hodím.
Jo a též jsme s taťkou bubnovali na naše africké bubny a bubínky. Hezky potichu, aby mi neexplodovala hlava.
No nic... To je konec popisování mého nicnedělacího dne.
Estrid