Ale nepovídej...!

Ozývám se potřetí a vím, že jindy to tak již nebude. Na začátku vždy člověk přispívá mnoho a pak už jen občas. Ale což. Přináším míchanici světů, myslí, duší a fantazie. Míchanici mou i jiných.

První jest básnička mého tatínka. Člověk jest to umělecký. V jednom starém zahrabaném sešitě jsem nalezla jeho básničky. Zde jse nejkrásnější úryvek:

Pár vlasů na polštáři,

důlek v peřině na níž jsi seděla,
rtěnka na mém čele,
chci aby věděla,
že bych rád celou,
Tvou krásu smělou.

Pak též něco z archivu mého. Je to básnička nijak nesouvisející s čímkoliv, snad ani sama se sebou, jestli mi rozumíte. Jen blábol, který odlehčil méhu přetíženému srdci.

Ramena zvedala, jako by plakala,
ale já veděl, že ne,
vždyť se lehce usmála.

Tiše a nesměle broukala do větru,
písničku o lidech,
mě, celému světu.

V očích jí zářila nevědomost,
nikdy by nečekala,
že melancholie se objeví jako známý host.

Smích a radost jí nebyli cizí,

ale teď, plna rozpaků,

vidí, jak veselí pryč mizí.

Nepovídej krásné dívce o smutku,
o něm ona netuší,

nedávej šanci jejímu zármutku.

Dále pár hloupých fotek. Radosti i melancholie a vlastně tak nějak všeho, co mi přišlo pod ruku objektiv. Nejsem fotograf, jen zachycuji, co se dá. Fotit vlastně vůbec neumím, i když mám tatíka fotografa. Proto potřebuju k Vánocům foťák... (?)

Tak se zase loučím

Estrid